U WHD byli jenom vědci a technici, kteří se snažili přijít na způsob jak pohon opravit. Victorie stála osamotě a přemýšlela. Hlavou se ji honilo plno věcí, ale jen pár z nich mělo co dočinění s její prací. Uslyšela otvírající se posuvné dveře, když se otočila uviděla jak k ní jdou Rodney s Natálií. „Tak co? Co říkal?“ mluvila na ně potichu, tak aby ji mohli slyšet jenom ti dva. Rodney se nervózně otočil po okolních lidech a odpověděl ji: „Až dojde ke střetu… máme spustit whd.“ Victorie se zatvářila nechápavě: „Ale vždyť sám plukovník řekl, že he máte odstavit“ v jejich tvářích odhadla co potřebovala. Oba si taktéž mysleli, že plukovník raději riskne nevyspitatelný pohon, než doufat, že už tak oslabené štíty, vydrží do té doby než se zrpovozní hyperpohon či alespoň zbraně, jak zněl plán admirála Amenetepa. Všichni tři se tedy dali potajmu do práce. Když už byl pohon zcela funkční, pocítili již známé otřesy.
„RODNEY!“ zařvala Pettersenová, jelikož McKay byl nejblíže ovládacímu rozhraní. Ten přiskočil k počítači, aby aktivoval pohon. „Heslo? Jaké je sakra to heslo?!“ Natálie s Victorií k němu přiskočily a chvíli se nemohly schodnout která zadá svoje heslo, přeci jenom obě byly trvalou posádkou lodi, oproti doktoru McKayi. Nakonec zadala příslušné heslo Victorie.
Mezitím na můstku to velice vřelo, Chufu byl pořádně vynervovaný: „Jak na tom vypadá ten Hyperpohon!“ ten se zatím nepodařilo nikomu ve strojovně sprovoznit. Ten byl odepsaný zřejmě na delší dobu. Některým technikům se však podařilo uvést do provozu alespoň páru railgunů, takže z části byl Amenetep uspokojen, že mohl opětovat palbu. „Pane máme tu nárust energie“ hlásil mu někdo z důstojníků. „Cože!“ nemuselmu však nikdo odpovídat. V té době totiž aktivovali (Victorie, Natálie a Rodney) Wormhole Drive. Skok byl okamžitý a nebyl zas tak příšerný jako ten předchozí. Zřejmě, protože bylo stále spousta systémů vypnutá.
Tento skok, na slepo, je dopravil nad modravou planetu. Planeta vypadala podobná Zemi, avšak na celé planetě byl jenjediný ostrov a na něm nebyla ani jedna rostlina. Tedy soudě podle toho co šlo vidět z vesmíru bez senzorů. Chufu, kterým to trhlo až se rozplácl na zemi, se pracně zvedal ze země a byl znatelně rozloben: „Co to sakra bylo?!“ Nikdo mu však nebyl schopen odpovědět. Přestože věděli. Každý přeci, i když to zažili jen jednou, pozná „červí skok“, jak tomu začali v duchu říkat. „Pane, senzory hlásí drobné výkyvy energie z té planety“ Chufu jako by rázem měl opět dobrou náladu. „Ukažte mi to.“ Ze stropu sjela obrazovka na které se objevilo hlášení ze senzorů. Planeta byla přiblížená dost na to, aby bylo vidět, že ten výkyv energie pochází zřejmě ze sopky, která byla na povrchu. „Udělejte 3D rozbor ať víme co tam je“ za chvíli uviděli podivý úkaz před sebou „To vypadá“ „Jako další Atlantida“ … „Ne podívejte se pozorněji vypadá jinak než Atlantis, třeba to je novější..ehm.. model.“ Ať to bylo co to bylo, museli to prozkoumat. „Poručíku Parkrová? Seržante Blakeu? Vy jste byli kdysi členy, ať už výsadkového týmu či SG týmu, sestavte si tým a připravte se, půjdete na průzkum“ Oba si vyměnili zmatené pohledy a jeden člen byl hned jasný kterého si chtěli vzít sebou: „Plukovníka Etease pane a taky doktorku Fergassnovou pane“
Chufu byl jako by ho polili studenou vodou. „Dobře, Vy dojděte pro plukovníka Etease a zavolejte tu Fergassnovou. Jo a zavolejte mi tu taky McKaye musí mi něco vysvětlit.“
Po seznámení se situací, se náš čtyř členný odebral z můstku, po vyzbrojení a převlečení do vhodnějších maskáčů se opět dostavili na můstek. „I když to dělám nerad plukovníku máte velení nad týmem, ohlásíte se, když najdete něco zajímavého. Transportujte je“ můstek zaplnilo světlo, když se čtyři členové posádky vypařili a přenesli na povrch planety. Když se zhmotní, ovane je štiplavý zápach zřejmě dlouho nevětrané a tmavé místnosti.
Jejich přítomnost však, zřejmě něco spustila. Kolem nich se začaly rozsvěcovat světla jedno za druhým. „Páni, vždyť to tu vypadá jako na Atlantídě“ vzdechne. Šli tedy dál chodbou a s každým jejich krokem se rozsvěcovala další světla, ty předešlé se s delší vzdáleností zhasínala. „Když už jsme u Atlantídy, nechceš mi prozradit, proč tě tehdá vlastně převelili? Vždycky si se tomu vyhýbala“ Promluvil tiše Edward k Joanně. Plukovník Eteas se jim někde ztratil. Nevěděli jak to bylo možné, ale prostě se jim ztratil. „Plukovníku?“ Victorie byla první, která si jeho nepřítomnosti všimla. „Kam se poděl?“ Edward s Joannou zastavili a rozhlíželi se s Vicotrií. „Vrátíme se kousek, myslím, že tam odbočil“ Tak se tedy pomalu vraceli. Dorazili k oné odbočce. Šel z ní mírný vánek. „Plukovníku?“ snažili se ho kontaktovat rádiem. Bez úspěchu. Vydali se tedy druhou chodbou. „Joanno. Proč tě tedy převelili?“ Edward zřejmě nebyl zvyklý na ignoraci „Proč tě to zajímá?“ zeptala se nakonec výhružným tónem.
„No myslel jsem si, že teď to vypadá, že budeme všichni na lodi pěkně dlouho společně kysnout a tak jsem se o tobě chtěl tedy dovědět něco nového“ Parkrová mu neodpověděla hned. Bylo vidět, že přemýšlí. „Podle generála na mě už můj velitel týmu nestačil tak mě převelil.“ Blake se zatvářil krapek nechápavě. „Jak nestačil? Tos mu jako jednou vrazila nebo co?“ Joanně zřejmě došla trpělivost. „Prostě jsem s ním šukala jasné?!“ zařvala z plna hrdla až to Edwarda překvapilo.
„Jsem si jistý, že váš sexuální život je velice akční poručíku, ale nemusela byste tolik řvát. Slyšet vás muselo jít až do řídící místnosti.“ Všichni tři nadskočili, když jim Johnatan promluvil za zády. „Vyste nás neslyšel v rádiu?“ ukázala poplašená Victorie na vysílačku, kterou mě Johnatan u ramene. „Slyšel, víte, že máte ve vysílačce jemnější hlas? Dobře se to poslouchalo. Škoda, že jste nemluvila víc. Pojďte za mnou“ otočil se a vydal se další chodbou, kterou předtím ti tři minuli. „Tys byla pod velením toho záletníka Prince Morana ne?“ zeptá se zvědavě Victorie. „Na mě to taky jednou zkoušel. Pohrozila jsem mu, ale jednou goaldskou hračkou co nám předal jeden tým na analýzu. Chudáček. Myslel si, že bych mu tím ublížila. Přišli jsme na to, že to byl nakonec asi Goauldský kartáček na zuby“ zasmála se. Jediný Johnatan nesdílel s ostatními jejich, kupodivu, odlehčenou náladu.
Na konci této chodby byly masivní dveře. Na zdi vedle nich byl, jak už byl Edward a Joanna zvyklí z Atlantidy, panel na otevření. Byly tu nějaké detailní rozlišnosti, ale fungoval stejně. Edward přes něj mávl rukou a dveře se otevřely. Vešli do místnosti, málo podobné místnosti s bránou na Atlantidě. Přesto si byl Edward jist, že jsou přibližně tam kde to bývá na Atlantidě, v centrální věži. „Tak tohle je ta brána o, které mluvil generál?“ pokynul rukou Johnatan a vydal se směrem k velkému masivnímu kruhu. Ostatní zůstali však stát. Nevypadala totiž vůbec jako brána na kterou byli zvyklí ať už z Pegasu nebo Mléčné dráhy. Vypadalo to na jinou verzi, spíše na upravenou Pegaskou bránu. Johnatan si všiml, že jeho společníci nejsou za ním. „Prozkoumejte to tu. Vy doktorko se podívejte na bránu tváříte se jako byste ji v životě neviděla a to jsem tady jediný kdo bránu nikdy nepoužil a neslyšel o ní do doby před pár dny. Já se podívám nahoru.“ Ukázal po schodišti naproti bráně. „Šup šup, ať to lítá“ Sám rychle vyběhl po schodech.Už tady byl a věděl co tady je. Byl si jistý, že tady je to pravé místo, když se jim totiž ztratil hledal vhodné místo, kde si rozumně promluvit s Amenetepem.
Zastavil se v místnosti s panely, neměl ani tušení který k čemu slouží, kromě jednoho a to si byl jistý jenom protože na něm bylo přesných třicet devět stejných symbolů jako na bráně. Rukou uchopil tedy vysílačku. Musel to udělat dřív nebo později a rozhodl se, že to udělá hned. „Admirále Amenetepe? Okolí zajištěno, našli jsme bránu, podle toho jak se tvářili Fergassnová a spol soudím, že to je asi jiný druh brány. A potřeboval bych s vámi mluvit admirále mezi čtyřma očima.“ Zhluboka se nadechl a šekal na odpověď. „Rozumím plukovníku, vyšlu doktorce Fergassnové vědecký tým a transportuji se za vámi.“ Johnatan si oddychl. Začal přecházet po místnosti sem a tam a čekal. Slyšel tlumené hlasy od brány. Doufal, že je neuslyší.
Z jeho rozjímání ho vytrhlo světlo ozhlašující transportující se osobu k němu do kontrolní místnosti. Skokem byl u postvy dřív a dřív než se stačil Admirál vzpamatovat ho vší silou uhodil pěstí, Chufu ztratil rovnováhu. Johnatan se o to nezajímal a pustil se do něj. Uchopil jej za blůzu a hodil na nejbližší panel. Opět se napřáhl a uhodil dezorientovaného fulvience do tváře a nechutně při tom něco křuplo, zřejmě mu zlomil nos. Opět jej Johantan uchopil za ramena a mrštil s ním o druhý panel. Ten byl však již v tak dezolatním stavu (zřejmě stáří), že pod náporem admirálova těla povolil. Chufu byl uvězněn pod troskama rozbitého panelu takže se nemohl sto pohnout. Johnatan k němu klekl. Tvář měl stále ještě skřivenou vzteky. „Teď mě poslouchejte. Ta loď je majetkem Spojených států Amerických, tu loď dal na starosti generál O’Neill mně. Vy jste měl být na palubě pouze v průběu testů a to jako můj poradce a ejhle, sám jste se dosadil do velení. Na té lodi nemáte žádné pravomoce a ani já a ani nikdo z mých lidí Vám není podřízen. Doufám, že jsme si to ujsanili..“ V tom ho přerušil jakýsi hluk. Vyskočil na nohy zrovna když se na zdi proti němu (předtím tam stál onen panel) objevila obrazovka. Ničemu na ní nerozumněl, ale vysvětlení se dostavilo ihned. „Pane máme velký problém“ zapraskalo ve vysílačce. Vyběhl tedy z kontrolní místnosti a běžel k bráně. Za bránou totiž bylo okno jimž šlo vidět z věže. U okna již stála Vicotrie, Rodney (který byl transportován spolu s dalšími dvěma vědci). Vážně byli zřejmě na dvojčeti Atlantidy, jejíž dvě mola již byla zaplavena rožhavenou horninou. Město se nořilo hloub do sopky. „Kde to sakra jsme?“ Otočil se na Rodneyho. „Z orbity jsme zjistili, že město je ukryto v magmatickém krbu plukovníku a teď se město potápí, zřejmě kvůli kolabsu štítů.“ Tvářil se naprosto zděšeně. Johnatan zareagoval naprosto instinktivně: „Transportujte nás na palubu.“ Promluvil do vysílačky. Každého pohltil kužel světla a objevili se na můstku, na Erebovi.
„Plukovníku? Kde je Admirál Amenetep?“ to na něj už mluvil major Hardwar. „Plukovníku!“ Johnatan se otáčel po přítomných co byli transportováni s ním. „Vy jste ho nepřenesli?!“ Vypálil, na majora, Johnatan. Sakra, pomyslel si, horší už to být nemůže. Jak moc se mýlil. „Pane senzory hlásí neznámé objekty a přibližují se, pane jsou to ta samá neznámá plavidla co na nás zaútočila předtím.“
Johantan se otočil na McKaye. Nemusel se ani ptát, odpověď mu viděl na očích. Druhý skok na slepo by nemuseli přežít. „Vztyčte štíty. Nakloňte nás o dvacet tři stupňů. Připravte všechny funkční railguny. Vyhlaste pohotovost, ať je všechen personál na svých místech. Odpojte všechny nepotřebné paluby. Jídelnu kuchyň a tak dále. Vašim úkolem je vydržet. Rodney! Vy ať už jste ve strojovně a spravte hyperpohon, hned! Edwarde. Transportujte mě zpátky do centrální věže toho města. A zajistěte, že bude ta vyhlídková paluba zde u můstku vyklizená pak tam všechno přenesete.“ Johnatan vydával rozkazy rychlým za to klidným hlasem. Nikdo se ho ani neptal proč chce zpátky do města, když už byl zpátky u brány ihned poznal, že už nemá moc času. Magma bylo skoro v jejich patře. Celé město již bylo zřejmně roztavené, jediný kousek vrcholku centrální věže stále čouhal.
Přistoupil k bráně, vytáhl drobnou vysílací anténu a připevnil ji na bránu. Vyutíkal po schodem do kontrolní místnosti a spatřil důvod, proč nenašli Chufův biosignál. Admirál byl v bezvědomí. Když procházel kolem kontrolního panelu k bráně připevnil i na něj vysílací zařízení. Pak se zklonil k Amenetepovi, vytáhnout jej z pod zničeného panelu byla fuška, když už byl Chufu volný hodil si jej přes ramena. Volnou rukou stiskl vysílačku. „Můžeme! Přeneste všechny signály!“
To, že se transport povedl poznal hned. Otřesy a jiskry lítaly všude. Za ním hlučně žuchla brána a DHD panel potichu stál kousek od něj. Když se otočil uviděl jasné záblesky, jak do jejich štítů narážely plazmové střely nepřítele. V chodbě vedoucí k místnosti se otevřely dveře na můstek přispěchal k nim tým zdravotníků a rychle a bez otázek přenesli admirála na ošetřovnu. Sám Johnatan vešel na můstek. „Podejte hlášení!“ křikl na majora. Ten mu rychle sdělil situaci, aniž by odtrhl zrak od monitoru senzorů. „Takže Rodney stále nespravil hyperpohon? Jak jsou na tom asgardské zbraně?“ Otočil se opět na majora. „Myslíte si, že mě to nenapadlo? Nefungují pane“ Johnatan se podíval na obrazovku nad ním. „Ať připraví jaderné střely do komor tři a pět.“ Edward přispěchal k Johnatanovi a začal mu šeptat do ucha. „Myslím si, že není moudré plýtva Jedernýma zbraněma takhle časně pane“ Johnatan se na něj ani nepodíval. „Slyšel jste rozkaz majore Hardware“ Emmet jen neochotně pozdvihl sluchátko a promluvil do mikrofonu. „Připravte jaderné hlavice do komor tři a pět“ Johnatan neustále sledoval monitor se senzory krátkého dosahu. „Hlavice jsou připraveny pane“ Plukovník jen sklonil hlavu a rukou si promnul čelo. „Otevřete silo.“
Na vrcholku přídě lodi se odsunuly pomalu dvě nevelká vrata. Z nich se pomalu, tak na jednu třetinu rakety, vysunuly zmíněné hlavice, které čekaly na odpálení. Johnatan vyčkával, nevěděl na co, když v tom zazvonil interkom. „Spravili jsme ho! Můžeme skočit plukovníku, můžeme skočit!“ To byl Rodney s doktorkou Fergassnovou a slečnou Pettersenovou. Johnatan se jen usmál, když mu Edward tuto skutečnost potvrdil. „Zavřete sila. Edwarde, vemte nás do hyperprostoru“ Edward jenom s úsměvem přikývl a připravil loď na skok.
Objevilo se hyperprostorové okno a Erebos do něj vletěl. Chvíli vypadal jako rozmazaná šmouha, když už letěli bezpečně hyperprostorem Johnatan se potichu vykradl z můstku a zamířil na ošetřovnu. Překvapilo ho, že tam u Chufa nikoho nenašel. Přistoupil k jeho lůžku a přisunul si nejbližší otočnou židli, kterou tam zjevně zanechal doktor. „Nevím jestli mě vnímáte Admirále, ale chtěl bych se omluvit. Mohl jste tam přijít o život a já si to dostatečně neuvědomoval. Pokud tedy budete chtít přenechám vám velení.“ Jestli byl překvapen, když objevil lůžko Admirála Amenetepa osamocené, nebylo to nic proti tomu jak se cítil teď, když na něj Chufu promluvil. „I já bych se chtěl omluvit plukovníku. Neměl jsem vás takhle vyšachovat z rozhodování a velení. Generála O’Neilla chovám v úctě a proto nebudu se příčit jeho rozkazům. Velení je vaše.“ Pomalu otevřel oči a podíval se na svého nedávného soupeře. „Doktorovi jsem řekl, že mě tam zavalil kus stropu. Pro klid posádky bude lšpí, když nebudou vědět co se tam vlastně stalo.“ Johnatan jen kývnul. „Nechám vás odpočívat admirále“ s touhle větou se postavil a chystal se na odchod. Když byl ve dveřích zastavila ho ještě s větou „Slyšel jsem jak jste si vedl plukovníku. Nebylo to špatné na první bitvu“ Johnatan jen s úsměvem poděkoval, zasalutoval a odešel.
Z vyhlídkové místnosti, jak tomu Johnatan říkal, u můstku, udělali místnost s bránou. Teď tam Victorie s Rodneym a vědeckým týmem pracovali na zapojení brány. Tedy Bránu již měli připojenou na energetickou síť, nyní se snažili připojit ono zvláštní DHD. Jediné co zjistili bylo, že DHD sloužilo i jako nějaké úložné místo pro databási bran, které byly kdy vytočeny z obou směrů. Rodney tak tvrdil, že tam někde může být adresa na Zem, nebo aspoň na Atlantidu. Když sprovoznili celé DHD taktéž s ním spustili jistý program, který nám navrhoval brány, které byly v databási. Rodneyho geniální vynález, cítil se předevšemi jako by objevil Ameriku. Všichni byli kupodivu v dobré náladě. Jediný kdo ji měl mírně pochmurnou, byl Johnatan.